Kódovat uměl dřív než číst a teď si doma mentor Esy staví robota

Esyho začátky kódování sahají do počítačového „pravěku“. „Ještě to ani nebyl počítač, ale Atari 800XL, na kterém jsem napsal první program,“ vzpomíná a pokračuje ve vyprávění: „Bylo to dokonce ještě dřív, než jsem uměl číst. Bylo mi asi pět let. Opsal jsem tři řádky z nějakého sešitu a ono to začalo něco dělat. Nevěděl jsem sice co, ale bylo to super.“

Po počátečním úspěchu se snažil pokračovat a coby zvídavý kluk se ptal všech okolo sebe. „Ale nikdo mi nic nevysvětlil. Jen mi dali sešit s ručně psanými kódy a bylo hotovo. Nebavilo mě to, tak jsem začal hrát hry,“ popisuje další etapu ve svém životě Esy a pokračuje v líčení: „Díky nim jsem se přiblížil k technice. Všichni běhali venku s míčem a já seděl u počítače a byl out. Ale ve chvíli, kdy IT začalo být v kurzu a přišel rozmach počítačů, tak já jsem jim rozuměl mnohem víc než ti, co se honili za balónem.“ 

‍

Hry odstartovaly IT kariéru

Právě svět her a zejména těch online Esymu učaroval. Stále více času trávil před monitorem, až nastal okamžik, kdy se to zlomilo. Za vším stála Ultima Online, první masová online hra. „Sama o sobě neuměla téměř nic a byla hrozně složitá na ovládání, ale daly se tam psát skripty. Každý člověk si musel napsat vlastní pomocné věci, aby ji vůbec mohl hrát,“ vrací se do vzpomínek mentor a popisuje, co u něho tato hra způsobila: „Začal jsem jednoduchými funkcemi a koukal jsem, že to funguje a je to dobrý. Tak jsem to začal automatizovat. Pak jsem byl schopný zapnout druhý účet na jiném počítači, aby se to hrálo samo a já jsem jen dohlížel. V tu chvíli se to u mě změnilo.“

‍

Počítačové hry Esy nikdy nevnímal jako zdroj zábavy a způsob, jak zabít čas. Byly pro něj něco víc. Dávaly mu možnost srovnání s ostatními. „Na hrách mě bavilo, že jsem se mohl porovnávat s ostatními a zlepšovat se. Zpětně se i analyzovat a hledat chyby, abych byl příště zase o něco dál,“ vysvětluje. Jeho vášeň mu zabírala i šest hodin denně. Byl natolik dobrý, že patřil mezi pět procent nejlepších hráčů na světě. 

‍

Sestava pro profesionální hráčský tým

Odtud byl pak už jen krůček k tomu, aby se hraní her zprofesionalizovalo. Esy stál za projektem prvního profesionálního týmu v Česku. „Klukům jsme platili měsíční kapesné a dostali smlouvy, které museli podepsat rodiče,“ líčí mentor a pokračuje: „Sehnal jsem člověka, který je trénoval. Já jsem se snažil hráče motivovat. Těm klukům bylo tehdy patnáct a fungovalo to. Trvalo to dva roky. Pak když jim bylo sedmnáct, už to moc nešlo…“

‍

Z hráče programátorem

Postupně se hraní dostávalo na vedlejší kolej a do popředí se dralo kódování. Také k těmto začátkům má Esy zábavné historky, když vzpomíná na svou první práci v tomto oboru. „Přišel jsem na pohovor a řekl jsem jim, že umím něco, co jsem vůbec neuměl. Po tom, co mě přijali, jsem během prvního týdne kompletně změnil technologie na ty, které jsem znal,“ svěřuje se a s určitou dávkou hrdostí doplňuje: „Vydržel jsem tam dva roky a dělal jsem to úplně sám. Bez nikoho, kdo by mi mohl poradit. Výsledek byl kvalitou asi hrozný. Viděl jsem to pak po několika letech a bylo to děsivé. Ale fungovalo to a běželo na tom i několik partnerských firem ještě několik let po mém odchodu.“

‍

‍

Během profesní kariéry prošel Esy různými firmami. Od těch, kde byli čtyři zaměstnanci, až po mezinárodní giganty typu PricewaterhouseCoopers s 30 tisíci lidmi po celém světě. Sám přiznává, že ho vždy v práci nejvíc baví první tři měsíce, kdy poznává nové prostředí a kolegy. „Baví mě, když tým funguje po lidské stránce a kolegové si sednou,“ říká a hned dodává: „Na druhou stranu nejvíc mě iritují nesmyslné procesy, které jsou v některých podnicích nastavené.“

‍

Zlepšení sebe i týmu není vždy vítané

Po všech těch letech, co se Esy věnuje počítačům a kódování ho už moc věcí v práci nepřekvapí. „U programování mě na začátku bavilo, že jsem mohl řešit spoustu hádanek, což bylo super. Jenže po 14 letech, co to dělám, už jich moc není,“ poznamenává a doplňuje: „Ty malé hádanky a problémy se přesouvají do kategorie velké. Například jaké vybrat řešení, jak ideálně fungovat v týmu atd., což není v kompetenci programátora rozhodnout.“

Tento stav vyústil v nespokojenost. „Chtěl jsem zlepšovat sebe, tým a procesy, jenže místo toho, aby byl zaměstnavatel rád, tak mi řekl, abych se staral o to, co mám a zbytek neřešil,“ připouští Esy, že občas se svou povahou v práci narazil. 

‍

Předat zkušenosti a vědomosti dál

Právě částečná frustrace z toho, že zaměstnavatel o progres nestojí, přivedla Esyho v červnu do Green Fox Academy. V jedenáct hodin mu vyskočila reklama. Obratem na inzerát shánějící mentora zareagoval a za tři hodiny už seděl na pohovoru. Díky tomu, že již v minulosti několik lidí sám učil programovat a má také pozitivní vztah k seberozvoji, nebylo co řešit a stal se členem mentorského týmu. 

‍

‍

Pokud byste od něj chtěli radu, jak nejlépe začít s programováním, dá vám ji. „Začněte kódovat,“ směje se a dodává: „Je to stejné jako se vším. Když někdo něco chce, tak je to hezké. Nicméně musí si zatím jít a začít to opravdu dělat. Mluvit o tom a začít jsou dvě zcela odlišné věci. Pro začátek je dobré si najít jakýkoliv projekt, na kterém můžete začít dělat. Je jedno, zda bude váš či cizí. Je důležité mít daný cíl, který je nutné dodržet. Není to o tom zkoušet si různé věci. Ale je potřeba mít vizi, jak to bude na konci vypadat.“ 

‍

Tunel beznaděje s mihotajícím se světélkem na konci

Že začátky nejsou jednoduché, o tom není pochyb. „Když jsem se na to ptal svého posledního studenta, kterého jsem vytrénoval na pohovor, říkal mi, že si to lidé mají představit jako velký tunel beznaděje,“ tlumočí Esy rozhovor a pokračuje: „To světlo tam někde je vidět, ale pořád je to delší a delší. Je nutné být připravený na to, že to bude trvat dlouho a cesta bude složitá. Pro někoho, kdo nemá backround, to bude chtít vytrvalost a schopnost nevzdávat se.“

‍

"Programování je jako řešení hádanek. Je potřeba přepnout mysl, aby fungovala a uvažovala jinak."

‍

Výběr konkrétního jazyka není zase až tak klíčový. „Záleží na tom, čemu se chce člověk věnovat. Ale není důležitý v tom, aby se člověk posouval dál,“ myslí si Esy a dodává: „Nejdůležitější je to na začátku vydržet a kontinuálně se programování věnovat. Ideální je každý den aspoň půl hodiny, dokud si z toho člověk neudělá zvyk. Programování je jako řešení hádanek. Je potřeba přepnout mysl, aby fungovala a uvažovala jinak. Pokud se tomu nebudete věnovat denně, ale třeba jen v pondělí a pátek tak to prostě fungovat nebude. Pořád se budete vracet na začátek a zlepšení přicházet nebude.“ 

‍

Triky s kartami a robot na stole

A o zlepšení u Esyho rozhodně jde! A netýká se jen programování. Jeho touha po poznávání nových věcí ho přivedla k tomu, že každý čtvrt rok se začne učit novou dovednost. „Nyní se věnuji trikům s kartami. Nejde ani tak o kouzla, ale pohyb rukou a prstů s nimi,“ hovoří mentor a mezitím jeho hbité prsty míchají balíček hracích karet a různě je přehazují mezi sebou. Minulý kvartál zase pronikal do tajů 3D tisku. „Učil jsem se rýsovat v CADu. Mám dvě 3D tiskárny, tak jsem se věnoval i designu a tak. Tisknu na nich jen to, co navrhnu, a jsou to pouze funkční věci. Nemám vytisknutou žádnou věc, která by neměla užitek,“ popisuje mentor. 

‍

S 3D tiskem souvisí i další jeho projekt, na němž ve svém volnu pracuje. „Překresluji repliku robota v poměru 1:1 z filmu Chappie a budu to celé oživovat elektronikou,“ líčí Esy a nadšeně se svěřuje: „Ten film sice za moc nestál, ale robot byl udělaný pěkně. Takže překresluji vše od krku nahoru. Celé se to tiskne a musí se tam dát motory. Rozhýbat to ve filmu je snadné, ale rozpohybovat to v reálu na stole to chce víc přemýšlení.“ 

Nicméně nemusíte mít strach, když se do něčeho tento mentor pustí, tak vytrvá a Chappieho jistě probudí k životu. Vždyť je to právě Esy Crux, kdo drží český rekord! Denní vlogy vydržel vytvářet neuvěřitelných 635 dní v kuse. A že sestříhat pěkné video z každého svého dne, není nikterak snadný úkol. Co je proti tomu výzva, naučit vás programovat?

‍

AŠ