Jako sportovec a trenér hledal nejprve uplatnění ve školství. Vedl hodiny tělesné i technické výchovy a také informatiky. Jenže bojoval se systémem vzdělávání. „Bohužel u nás se neučí děti samostatně přemýšlet. Dokola se jim zadávají úkoly a cvičí se z nich ovce,“ smutní Pavel Zeman, kterého tento přístup přiměl změnit obor. I když jen trošku. Díky bootcampu se z něj stal programátor a nyní jako junior mentor v Green Fox Academy pomáhá dalším lidem do IT.
Počítače byly součástí jeho života už od dětství. Aby také ne, když jeho otec je inženýr kybernetiky. „Odjakživa pracuje s počítači a když jsem byl malý, ukazoval mi 'děsně husté' věci, které se daly dělat v MS-DOSu,“ vzpomíná se smíchem a pokračuje: „V pubertě jsem pak objevil počítačové hry. Jako soutěživý sportovec jsem jim propadl a bylo mi jasné, že bez PC už se v životě neobejdu.“
Tato vášeň rodáka z Valašského Meziříčí dovedla na Fakultu informatiky a výpočetní techniky ostravské univerzity. „Miloval jsem práci s počítačem, bavila mě tvorba videí, hry a zkoušel jsem i programovat,“ říká Pavel a jedním dechem dodává: „Jenže studium na VŠ zahrnovalo i spoustu nezajímavých a podle mě zbytečných předmětů, které s programováním nesouvisely. Bylo to víc o teorii než o praxi. V prvním ročníku mi zlomila vaz elektrofyzika a já z univerzity vyletěl.“
V tu chvíli musel Pavel začít řešit, co bude dělat dál. Kariéra volejbalového hráče ostravského extraligového klubu mu na živobytí nestačila a ani jako sportovní trenér by se neuživil. „Usoudil jsem ale, že bych se mohl vydat tímto směrem. Studium trenérství mi přišlo zbytečné, když mi na stejnou práci stačila licence a znalosti, které jsem již měl,“ poznamenává a doplňuje: „Proto jsem se rozhodl jít na pedagogickou fakultu, kde jsem si vybral obor tělesná výchova. Věřil jsem, že získám širší uplatnění a najdu to, co mě bude naplňovat.“
Po zisku bakalářského titulu se vrhl do praxe a začal učit na základní škole tělocvik, informatiku a technickou výchovu. „Skloubit tyto předměty dohromady pro mě nebyl takový problém, jelikož považuji všechny tři za praktické a mám k nim dobrý vztah,“ vysvětluje a dodává: „Nejde u nich až tolik o zapamatování si kvanta textu či názvosloví. Žáci si mají během těchto hodin osvojit motorické dovednosti, rozvíjet kognitivní myšlení a naučit se pracovat s moderními technologiemi.“
Při výuce informatiky se Pavel snažil svým svěřencům vštípit základy počítačové gramotnosti. „V hodinách jsme se věnovali bezpečnosti na internetu, práci s textem a obrázky a také jsme pomocí logických her procvičovali základní algoritmické uvažování,“ popisuje a doplňuje: „S žáky jsem se také pravidelně účastnil technologických workshopů, kde si děti mohly vyzkoušet moderní robotické mechanismy, virtuální realitu apod.“
Čím déle působil Pavel v českém školství, tím více byl otrávený z nastaveného systému. „Děti se neučí samostatně přemýšlet ani být kreativní, spíše se jim dokola zadávají úkoly a cvičí z nich ovce. Mnohdy byli talentovaní a nadaní žáci brzděni, ne-li až uráženi kantory za to, že dokázali najít svůj vlastní způsob řešení, který nebyl například v souladu se zadáním,“ popisuje praxi a dodává: „Podle mě by se měli žáci ve školách učit především řešit problémy a hledat způsoby, jak dosáhnout cíle, místo toho, aby se po nich požadovaly jen výsledky.“
„V momentě, kdy jsem k žákům přistupoval přátelsky a chtěl jsem jim být více mentorem než někým, kdo jim jen zadává úkoly a testy, jsem byl často kárán vedením.“
Pro Pavlův odlišný přístup neměli jeho nadřízení pochopení. „V momentě, kdy jsem k žákům přistupoval přátelsky a chtěl jsem jim být více mentorem než někým, kdo jim jen zadává úkoly a testy, jsem byl často kárán vedením. Měl jsem pocit, jako bych se stále motal v zajetém socialistickém Československu, kde jsou hlavní známky,“ smutní a poukazuje na to, že tento styl výuky často dětem působí trauma: „V dnešní komplikované době poznamenané covidem tento dril dětem způsobuje psychické problémy a má na ně dříve či později dopad. Místo neustálého šprtání by se měly soustředit i na poznávání a hledání sebe sama.“
„Když jsem probíral možnosti vzdělání v IT, tak mi kamarád navrhnul bootcamp Green Fox Academy, který on sám předtím absolvoval.“
Po třech letech za katedrou usoudil Pavel, že je zase čas na změnu. „Během pandemie jsem měl spoustu času na přemýšlení o své kariéře a vždy mě to táhlo k IT. Táta je ajťák a já jsem srdcem gamer, takže jsem začal uvažovat, co dál,“ vypráví a pokračuje: „Když jsem probíral možnosti vzdělání v IT, tak mi kamarád Martin navrhnul bootcamp Green Fox Academy, který on sám předtím absolvoval.“
Pavla návrh zaujal a přihlásil se do rekvalifikačního kurzu Junior programátora. Zvolil si variantu online Super intenzivního bootcampu se specializací na JavaScript. „Nastupoval jsem do něj s tím, že se po jeho absolvování prosadím v IT. Motivací byl i budoucí vyšší příjem,“ poznamenává.
Kurz Junior programátora už má Pavel za sebou, a tak ho může i zhodnotit. „Bavil mě motivující přístup mentorů, velký důraz na praxi a délka studia, která byla 'pouhých' 17 týdnů. Ovšem byly velmi intenzivní,“ směje se a upřesňuje: „Bavíme se o 8 hodinách denně od pondělí do pátku. Za tu dobu jsem stihl získat ohromné množství nových dovedností a znalostí. K pohodě při studiu hodně pomohlo také to, že při společné práci padaly vtipy a panovala dobrá nálada.“
Překvapivě Pavel bude v bootcampu pokračovat i po jeho dokončení. „Green Fox Academy garantuje práci po absolvování kurzu. Takže mi ji opravdu našli, a to přímo u nich. Hledali někoho na pozici junior mentora a já jako bývalý učitel jsem tuto nabídku velmi rád přijal,“ popisuje a doplňuje: „Na mé nové práci mě baví moderní přístup k výuce, kdy učíme lidi samostatně přemýšlet a hledat nová řešení. Nenutíme je biflovat se všechno nazpaměť. Naopak zaměřujeme se na praxi, kterou absolventi následně plně využijí ve své budoucí profesi.“
„Udělejte to. Pokud člověk není spokojen se svou kariérou, je zbytečné ztrácet čas. Žijeme jen jednou“
Do nové role se dostává postupně. „Zatím se spíš rozkoukávám a učím se fungovat jako mentor. Připravuji materiály a sleduji nová videa,“ popisuje svou náplň práce. Ovšem kromě toho se už také zajímá o své nové svěřence. „Vím přesně, čím si procházejí a mohu jim tím pádem okamžitě pomoct,“ říká Pavel a pokračuje: „Práce mentora mi dává dobrý pocit, že mohu předávat dál něco, co jsem se sám naučil. Mentoring mě osobně baví a rád bych se touto cestou dál rozvíjel. Ale kam až se posunu nebo jaké budou v budoucnu přicházet nabídky, to se uvidí.“
Jedním z úkolů mentora je pomáhat lidem na cestě do IT. Pro všechny, kteří zvažují změnu kariéry, má Pavel dobrou radu. „Udělejte to. Pokud člověk není spokojen se svou kariérou, je zbytečné ztrácet čas. Žijeme jen jednou,“ říká a na závěr přidává přirovnání: „V obchodě stojí voda 15 kč, v restauraci 30 kč a v letadle 50 kč. Jedná se o stejnou věc, která má různou hodnotu podle místa. Takže pokud si připadáte, že vaše hodnota není dostatečně oceněna, nejspíš se nacházíte na špatném místě.“
„Pokud si připadáte, že vaše hodnota není dostatečně oceněna, nejspíš se nacházíte na špatném místě.“
-AŠ-