Když šla na vysokou školu, vybrala si obor podle toho, co jí zajímalo. Studium jazyků ji zavedlo do Japonska i Jižní Koreje. „Jenže po univerzitě jsem nenašla práci v oboru, která by mě lákala,“ říká Lucie Kubátová. Po zkušenostech z letiště a kavárny se rozhodla rekvalifikovat do IT. Díky bootcampu se z ní stala full-stack programátorka.
U počítače trávila čas už v dětství. „S bráchou jsme hráli ještě původní verze The Sims, GTA nebo Diabla,“ vzpomíná rodačka z Českých Budějovic. Jenže jak dospívala, do popředí se dostaly jiné věci. „Zajímala mě japonská kultura. Četla jsem knihy tamních autorů a japonština mě lákala. Věřila jsem, že když půjdu studovat něco, co mě baví, uplatnění pak vždycky najdu,“ krčí rameny Lucie.
Během studií se Lucii naskytla také možnost vycestovat ven. „V Japonsku jsem strávila tři měsíce. Chodila jsem do jazykové školy. Bydlela jsem v místní rodině, kde se ke mně chovali úžasně. V následujících letech jsem je pak ještě několikrát navštívila,“ vypráví sympatická bruneta a pokračuje: „I když mě studium japanologie bavilo, brzy jsem si uvědomila, že profese, ve kterých bych své znalosti mohla jednou uplatnit, mě nelákají.“
Toto zjištění přimělo Lucii k tomu, že se rozhodla magisterský obor Asijská studia a mezinárodní vztahy studovat dálkově a vyrazila do Jižní Koreje, kde rok pracovala v restauraci. „Polovinu jejích zaměstnanců tvořili Korejci a zbytek byli cizinci. Bylo velice zajímavé sledovat rozdílný způsob práce i komunikace různých národností,“ líčí a dodává: „Překvapilo mě, že ne vždy šla pracovitost ruku v ruce s efektivitou.“
V cizině se jí natolik zalíbilo, že se rozhodla studovat na místní univerzitě Yonsei. „Chtěla jsem se naučit korejsky, abych mohla lépe komunikovat se svým okolím,“ říká a dál se svěřuje: „Na život v Koreji vzpomínám dodnes a určitě se tam budu v budoucnu vracet častěji. Pracovitost a odhodlání místních pro mě byly obrovskou inspirací a také jedním z hlavních důvodů, proč jsem si Soul tolik zamilovala.“
Lucii okouzlila i mnohá jiná místa. „V Soulu je několik hor, kam se lze dostat městskou hromadnou dopravou. Navštěvují je mladí i staří. Byl opravdu zážitek sledovat, jak vás vesele předbíhají lidé o desítky let starší a snaží se vás slovně podpořit, abyste to nevzdali,“ vypráví s úsměvem.
Po návratu do Česka a dokončení studií začala Lucie hledat práci. Ukázalo se, že v oboru žádná zajímavá pozice není, a tak zamířila na letiště. „Kontrolovala jsem cestovní doklady a další dokumenty potřebné pro přepravu. Odbavovala jsem cestující a řešila s nimi případné problémy. Komunikovala jsem s posádkami letadel a dalšími zaměstnanci letiště, abychom zajistili, že daný let poletí na čas,“ popisuje pozici agentky odbavení a pokračuje: „Každý den byl jiný a časem mě nepravidelný režim začal unavovat. Domů jsem chodila psychicky i fyzicky vyčerpaná.“ Také se ukázalo, že znalosti korejštiny a japonštiny jsou občas kontraproduktivní. „Pro některé lidi to bylo milé překvapení, že mohli s někým mluvit rodnou řečí. Další toho využili a začali si stěžovat,“ poznamenává Lucie.
Letiště po roce opustila a nastoupila do Starbucksu. Viděla v tom příležitost, jak se dozvědět více o kávě a nabrat další zkušenosti. „Původně jsem plánovala, že tam budu jen dočasně a že se vrátím do Koreje. Jenže přišel covid,“ krčí rameny a doplňuje: „Pracovala jsem na částečný úvazek a další směny jsem si brala ve dny, kdy se mi to hodilo. Na pozice key partnera jsem měla na starosti lidi na směnách, přidělovala jsem jim role a musela jsem se vždy ujistit, že každý ví, co má dělat. Dohlížela jsem také na dodržování standardů, obsluhování zákazníků i plynulý chod kavárny. Bavilo mě potkávat různé lidi s odlišnými osobnostmi a vyhovovala mi určitá volnost v plánování směn.“
Časem začala Lucie cítit, že v kavárně stagnuje. „Uvědomila jsem si, že potřebuji práci, ve které se budu neustále rozvíjet a posouvat,“ svěřuje se. To ji vrátilo k myšlence rekvalifikace do IT. „První pokus jsem učinila před dvěma roky, kdy jsem zkusila kurz JavaScriptu na Codecademy. Sice mě zaujal, ale uvědomila jsem si, že potřebuji vedení,“ popisuje a pokračuje: „Už tehdy jsem narazila na bootcamp Green Fox Academy, ale tenkrát mě odradilo přijímací řízení.“
Později se Lucie už odradit nenechala a přihlásila se do super intenzivního prezenčního kurzu Junior programátor se specializací na full-stack. „Do bootcampu jsem šla s tím, že mu budu věnovat většinu svého času. Na začátku jsem si vlastně ani nebyla jistá, zda mi programování vůbec půjde, ale věřila jsem, že ať to dopadne jakkoliv, něco se naučím a někam se posunu,“ vzpomíná na své pocity na startu kurzu a doplňuje: „Udělala jsem obrovský posun. Ještě v září jsem se učila pojmenovávat proměnné a teď v únoru mám za sebou úspěšný týmový projekt, kdy jsme vytvořili funkční stránku s platební bránou, chatem a celou řadou dalších funkcí. Takže mohu říct, že kurz má očekávání splnil a v některých ohledech dokonce i předčil.“
Přesto byly chvíle, kdy Lucii nebylo do smíchu. „Když jsem viděla, jak jiným studentům kódování šlo, jako by se s klávesnicí už narodili, a porovnala jsem jejich dovednosti s mými, bylo těžké o sobě nepochybovat,“ přiznává a dodává: „Nakonec jsem si to ale v hlavě srovnala a uvědomila jsem si, že každý máme unikátní pohled na věc a každý přispíváme k řešení svými schopnostmi. Právě příběhy mých spolužáků mě nakonec velmi inspirovaly a velkým přínosem byli i mentoři, kteří tu byli pro nás a snažili se udělat vše pro to, abychom látku pochopili. Klidně nám věnovali i čas navíc.“
Lucii již brzy čekají závěrečné zkoušky a tak kromě učení hodně přemýšlí nad svojí budoucností. „Mým hlavním plánem je prohlubovat si znalosti, které jsem získala v rekvalifikačním kurzu. Také mám v hlavě projekt, který bych chtěla jednou zrealizovat, ale to je ještě daleko,“ poznamenává full-stack developerka a zamýšlí se dál: „Co se týká ideální práce, pro mě to bude ta, která mě bude nutit se neustále rozvíjet profesně i osobně. Chtěla bych být součástí týmu, který má nějakou vizi, jeho členové jsou do práce zapálení a nechodí do ní si jen odsedět osm hodin.“
Ono se také není čemu divit. Lucie, která našla zalíbení v knihách o osobním rozvoji, józe, tradingu a cestování, se totiž nebojí vykročit ze své komfortní zóny. To koneckonců dokazuje i její oblíbené motto. „Definice hlouposti říká, že hloupost je dělat stále to samé dokola a očekávat jiný výsledek,“ prohlašuje a uzavírá povídání: „Přesto lidé mají tendenci zůstávat na místě, kde nejsou šťastní, a namlouvají si, že to tak špatné není. Ale život máme jen jeden. Proto využijte všech příležitostí, vyzkoušejte nové věci a nebojte se dělat chyby. Maximálně zjistíte, že tohle nechcete, ale možná přitom narazíte na něco úžasného!“
-AŠ-
Soukromí je pro nás důležité, proto můžeš odmítnout některé typy cookies, které nejsou nutné pro fungování stránek. Avšak jejich zakázáním můžeš negativně ovlivnit svůj zážitek z prohlížení tohoto webu.
